21.srpen 1968

19. srpen 2008 | 20.00 |
› 



Úterý 20.srpna 1968 - PK Třídírna uhlí



Mám noční, sedím v prosklené kukani nad vagony a sypu do nich ze zásobníků uhlí. Jsou k tomu dvě jednoduché klapkovité roury tzv. nohavice, ovládané tlačítkem nahoru, dolů a stop. Dělám úhledné hromádky a pomocí lanového vrátku popojíždím s vagonem vpřed. Když je plný, odjistím váhu na které ten plný vagon stojí a pomalu dosypávám na určenou hmotnost. Zvednu nohavici, zatáhnu za páku váhy, která vyrazí údaje o táře, nettu a bruttu na vážní lístek, vsunu nový a přitáhnu si další vagon. Spustím nohavici a opět sypu. Velmi monotónní a uspávající práce. Elna Opatovice, Elna Hněvice, Tisová.... ale i vývoz - Arsberg, Amberg a jiná místa v NSR a naší republice denně poberou několik souprav s tříděným uhlím.

Kukaň je přilepená na kovové konstrukci nad kolejemi a nad ní se neustále doplňuje z jedoucího pásu stotunový zásobník, ze kterého průběžně odsypávám. Do velkého vagonu se vejde přes 50 tun, mám jich sedm na vrátku a když jsou naplněny, odtáhne je lokomotiva na jinou kolej a zařadí do vlaku, zatím co mně podsune a připojí na lano vrátku další várku. Uhlí bubnuje o plech zásobníku, motory pásu řvou a hlučí. Když je zásobník zpoloviny plný, ztratí se to bubnování, uhlí se sype do uhlí a zůstává jen ten monotónní zvuk motoru, který občas doplní nepříjemný zvuk stěrače bubnu, když se na něj z pasu něco zachytí. Snažím se o to aby byl zásobník stále z té poloviny plný a hraju si s úhledností nasypání uhlí do vagonu, aby byl tzv. jako když střelí a nahlas si do toho zvuku zpívám. Zpívám si Gottovu Angelinu a nebo Suchého Krajinu posedlou tmou - krásně se to dá totiž řvát a v tom hluku motorů jsou slyšet nádherné odpovídající sbory. Je okolo půlnoci, a už se mi chce příšerně spát.

Přichází parťák a já jsem ráda, že se mohu hovorem probrat, vařím kafe a pomalu začínám vnímat co mi říká..... "a prej to jsou Rusáci a Němci, a prej i Američani... jsou tu s tankama, v laborce to zachytili na radiu, asi blbne Svobodná evropa... taková blbost.... Rusáci Němci a Amíci... jak by se proboha spojili, a co by tu chtěli, na nás, na Češích..." Zapojuji se do hovoru a ptám se, jak na to přišli proboha, proč zrovna tyhle tři státy, a on říká že mají údajně na tancích bílý hvězdy a pruhy... "Bílý hvězdy a pruhy?" ptám se, "ale to je blbost, bílý hvězdy mají sice Amíci, ale pruhy? A jak do toho zapadají ti němci?" "Taky se mi to zdá blbost, jestli se nějak těma pruhama neoznačili, aby se poznali", povídá parťák a pokračuje: "Jojo, to by mohlo být, já čet, že NATO má nějaký svoje označení pro případný společný zásah a nějaký má i Varšavská smlouva....." Náhle zmlkne... zbledne.... a dodá "Ti parchanti!"

Zvedne telefon a volá na dispečink kolegovi a ptá se ho jaké označení má Varšavská smlouva - "Bílý pruhy? A jsi si jistej? Tak to jsou voni.

... bratři... soudruzi... obsazují nás... ty svině rudý, bolševický! Tak to jsme totálně v prdeli, já to tušil, že nám to jen tak neprojde, ale že sem vtrhnou s vojskem.... jak to chtějí zdůvodnit?"

Seděla jsem jako opařená a nechápala nic, bylo mi slabých 19 let, a politika bylo to poslední, co by mě zajímalo. Proč bych se měla bát Rusů a Varšavské smlouvy, vždyť jsme přátelé, nebo snad ne? Co se stalo, asi nás chrání před něčím, třeba se tu schylovalo k nějakému převratu.... v hlavě se mi honí myšlenky a najednou stichnou motory. "Máme jít na dispečink", říká parťák a tak jdeme. Je tam už plno a všichni se tváří smrtelně vážně, připadám si jako na pohřbu.

Slovo si bere náš mistr, a říká, že nás obsazují vojska Varšavské smlouvy, všechny, i Maďaři a Němci, Bulhaři, Rumuni... jen snad ne Poláci, ale hlavně Rusové. Někdo říká, že to není možné, že jde asi o cvičení, že nemají důvod.... další zase míní, že to jsou převlečení Amíci, že nám konečně dorazili na pomoc.... ale všichni se u toho tváří smrtelně vážně a projevují strach o své rodiny. "Kdo chcete a můžete, jeďte domů, jeďte ke svým ženám a dětem, provoz udržíme na minimu sami..." říká mistr, a chlapi se pomalu rozcházejí, ti co nemají auta si vyjednávají jízdu lokomotivou na nejbližší železniční stanici, odkud už se nějak dostanou dál do svých domovů...

Já zůstávám, jednak žiji u rodičů a ti se v ten samý večer vrátili z dovolené a vím že vyspávají, a pak ani není pro mě nikde místo, přednost mají ženatí a vdané... budu tedy ještě s párem svobodných kolegů a jednou kolegyní zajišťovat nouzový provoz. Rozcházíme se a nemůžeme se dočkat rána, radio nám nefunguje a zprávy donáší mezi nás průběžně parťák, získává je pevným telefonem na dispečinku od kamarádů co jsou doma (mobily nebyly).

Najednou poplach, máme ihned cedulky označující dispečinky, velíny a mistrovny sundat a dát je třeba na WC, a nebo na sklad a obráceně, Rusáci jsou tady a chtějí zastavit náš provoz a tím ochromit republiku! Sundaváme cedule, prohazujeme je a uzamykáme vše, co se uzamknout dá, naivně se domnívaje, že tak zbrzdíme Okupaci ČSSR do doby, než nám někdo přijde na pomoc. Někdo přinesl kýbl s vápnem, píšeme všude nápisy:



- Se svobodou za svobodu!
- Ať žije Dubček!
- Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil!
- Schovejte si slípky husy, přišli nás vyjídat bratři Rusi!
- Okupanty, idite domoj!
- Běž domů Ivane.... atd... atd...




Středa 21.srpen 1968 - Západní Čechy



Je ráno, směna končí a my jdeme ven s kombinátu k autobusům. První co vidíme u brány jsou dva tanky, s namířenými laufy na nás. Nahoře stojí ruský voják se samopalem. nehne brvou, je to holobrádek, tak okolo 20 let, později se ukáže, že byli mezi nimi i mladší, údajně záklaďáci okolo 17 let. Mlčíme a v tichosti nastupujeme do autobusů, odjíždíme a cestou potkáváme všude tanky a regulovčíky. Máme štěstí, nezastavují nás, té výsady se dostalo těm, co nás ráno přijeli střídat do práce, zastavovali je a údajně museli někteří i vystoupit, a autobus prohledávali. My dojíždíme sice se spožděním, ale přece domů. V každém městě městečku i vísce je po jednom až dvou, ale i více tancích, to podle úřadů v nich sídlících. Tanky jsou již rozmístěné a vždy jeden stojí s laufem namířeným na NV - Národní výbor (dnes Radnice) a další na SNB - Sbor národní bezpečnosti (dnes Policie ČR). Další míří na soudy, či nádraží a ty u nichž to jde jsou i zakopány. Z každé kupole tanku vyčnívá polovinou těla voják se samopalem v ruce. Okolo se tvoří hloučky lidí, z nichž se vždy někdo snaží komunikovat a ptát se, co tu chtějí.... A ptají se rusky, to tenkrát bylo to nejlepší, uměli jsme rusky všichni obstojně, lili to do nás od čtvrté obecné.



- Byla jsem svědkem když rusáček na tanku tvrdil, že zděs Germania a ptal se kdě fašisty...
- Byla jsem svědkem, když rusáček na tanku všem okolo tvrdil, že ČSSR je Česko - Slovenskaja sovětskaja respublika...
- Byla jsem svědkem, když žena z hloučku vytáhla s kočárku svoje batole a ukazavola ho rusáčkovi na tanku se slovy "Přišli jste vraždit naše děti!"
- Byla jsem svědkem, jak rusáčkovi na tom tanku vyhrkly slzy a jak zalezl a místo něj se vynořil jiný, aby se po pár minutách situace opakovala...
- Byla jsem později svědkem, když dva vřesovští mladíci lezli několik hodin na obří komín, aby na něj pověsili československý prapor
- A byla jsem následně svědkem toho, jak ten prapor během tří dnů zcela zčernal a symbolicky pak vlál dál jako smuteční
- Byla jsem ale i svědkem toho, jak se lidé k sobě navzájem krásně chovali a jak po mnoho týdnů a měsíců vládla v Československu mezi občany solidarita a nebývalé vzájemné pochopení




Došla jsem pomalu davem lidí domů a budila své rodiče: "Vstávejte, jsou tady rusáci, lidi blbnou že bude válka a skupují základní potraviny, není tu nic k jídlu, musíme jít nakoupit!" Cloumám s maminkou a slyším od otce, že mám dát s blbostma pokoj, že jsou to hloupý vtipy. Přináším malé tranzistorové radio, ve kterém zní stále dokola česká hymna a blum, blum, blum.... Pak se ozvou zprávy, kde hlasatel zdrceně oznamuje, že naše republika byla během noci obsazena armádami spojenců...

Otec se probírá, hrne se k televizi, kde Kamila Moučková informuje o situaci, čte nějaké vzkazy, a střídá se to se zprávami o incidentech našich občanů s cizími vojsky. Pořád někdo někoho a něco hledá, panuje chaos, TV oznamuje, že vysílá nouzově, že budou záhy obsazeni, v rozhlase říkají, že jakmile uslyšíme hymnu, bude to známka toho, že už jsou okupováni... Následně se hymna skutečně ozývá, aby po chvíli vysílání pokračovalo z jiného zdroje...

Pak hlasatel oznamuje, že promluví prezident republiky Ludvík Svoboda. Je 08:15 a po dlouhém "bloumání" se éterem skutečně nese jeho hlas:



- Drazí spoluobčané, v posledních hodinách vznikla v naší zemi složitá situace. V současné chvíli vám nemohu říci více k jejímu objasnění. Jako president Československé socialistické republiky se k vám obracím s plnou odpovědností, kterou jsem s přijetím této funkce převzal, a naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid. U vědomí své občanské odpovědnosti a v zájmu naší republiky nedopusťte, aby došlo k nepředloženým akcím. S důstojností a kázní, kterou jste prokazovali v minulých dnech, vyčkejte dalších kroků ústavních orgánů republiky.



Poprvé v životě vidím otce plakat. Odcházím s fotoaparátem a s maminkou nakoupit, cestou pořizuji fotky okupantských tanků. Lidi mě varují, ať to nedělám, že mě zastřelí, já to ale dělám a nemůžu přestat, je mi to najednou nějak fuk... mám pocit, že pokud zmizí ta jistota, kterou do mě škola, rodiče, pionýr, svaz mládeže, knížky a TV, rozhlas a bůhví kdo ještě po celý život vkládali, tak nemá cenu žít. Podvědomě pořád doufám, že je to nějaký omyl, že přece to nemohou být ti samí Rusové, kteří nás kdysi osvobodili, a díky nimž jsem se narodila do svobodné země... Nechápu nic, jsem jako nepopsaný list a snažím se najít pro sebe nějaké vysvětlení. Následně se šíří po republice zpráva Tassu:



- TASS je zplnomocněn prohlásit, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a ostatní členské státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci bratrskému československému lidu včetně ozbrojených sil.

- Tato žádost byla vyvolána vzniklým ohrožením socialistického zřízení a státnosti dané ústavou, jež existuje v Československu, ze strany kontrarevolučních sil, které se dohodly s vnějšími silami nepřátelskými socialismu....
celé prohlášení zde



Předsednictvo národního shromáždění to popírá a kontruje provoláním:



- Předsedům vlád a předsedům parlamentů SSSR, PLR, MLR, NDR, BLR. Předsednictvo Národního shromáždění vyjadřuje hluboký a zásadní nesouhlas s postupem spojeneckých vojsk, která dnes začala bezdůvodně obsazovat naši zemi. Došlo tak k porušení suverenity našeho státu, které je naprosto nepřípustné v našich vzájemných vztazích. Žádáme Vás co nejnaléhavěji v okamžicích, kdy se na ulicích Prahy ozývají výstřely, abyste dali ihned rozkaz k okamžitému stažení všech vojsk z území ČSSR. V Praze 21. 8. 1968 - Předsednictvo Národního shromáždění



Následuje:

- Provolání akademie věd
-
Poslanců Národního shromáždění
-
Předsednictva ÚV KSČ

- Chronologii dne prvního dále čtěte zde



Hltám všechno a se vším se okamžitě ztotožňuji, ptám se doma, ptám se všude proč, proč jsou tu ty tanky když se tu nic nedělo? Proč vadí spojencům, že se začaly odstraňovat chyby a křivdy z minulosti, proč jim vadilo, že se Češi a Slováci chtěli chovat k sobě navzájem slušněji? Proč to udělali a jak to je vůbec možné, aby se to stalo? Co dělala naše armáda, proč jsme se tomu nebránili a jakto, že tak dobře a neomylně obsadili celou zemi a zaujali strategická postavení u kasáren, NV a stanic SNB? Pomáhal jim někdo, a proč tvrdí že sem byli pozváni, když je nikdo nezval?

Mám dva dny volna a tak konečně pozdě noci usínám a zdají se mi sny plné kouře, prachu, a hluku, uprostřed kterých neustále s někým konverzuju. Konverzuju rusky, a ta ruština se vyznačuje tím, že do ní zařazuji běžná česká slova s ruskou výslovností a za každou větou říkám - ty ponimaješ menja?



Čtvrtek 22.srpen 1968 - Směr Praha



Probouzím se zpocená a se silnou migrenou po dvou téměř probděných nocích do nového kalného dne. Ještě stále vysílá Československý rozhlas i Československá televize. Televize už nevysílá z Prahy, mění studia a časy, stále se čtou nějaké vzkazy a rezoluce, potvrzují že byla zatčena a odvlečena naše vláda neznámo kam... Hlavní čas v televizi je věnován vzkazům lidí, kteří se zasekli někde na dovolené v Bulharsku, Maďarsku či Rumunsku, ale dnes vystupují veřejně v přímém přenosu i různé osobnosti, které se staví neohroženě proti okupaci. V rozhlase čtou Protest Národního shromáždění u vlád okupujících států.

V Praze se uskutečnil sjezd KSČ a přijal zásadní dokumenty vyjadřující odmítavé stanovisko k okupaci, vyjádřil podporu dosavadní politice Dubčekova vedení a zvolil nový ústřední výbor. V poledne byla hodinová protestní stávka.

Mám v tom zmatek, snažím se nějak pochopit, proč se tu ti Rusáci - protože jejich to bylo dílo, neseberou a nezavelí všem vazalům ve Varšavském paktu k ústupu, když vidí, že je tu nikdo nechce a že tu není nic, co by je k naší okupaci opravňovalo.

Okolo poledne se dozvídáme že se má jet na Václavské náměstí do Prahy, vyjádřit nesouhlas s okupací... Volá mi kamarád, obsazujeme auto a jedeme. Rozhlas vysílá zprávu, že se jedná o řízenou provokaci a poskytnutí záminky k rozpoutání krveprolití a teroru. Vracíme se, je nám hořko, a nemluvíme. Cestou předjíždíme směr západ jedoucí auta naložená po střechu... Údajně projeli, stačil pas, víz bylo netřeba.... Mluvíme o tom, že se dáme k partyzánům.



Pátek 23.srpen 1968 - PK Třídírna uhlí



Jsem opět v práci a všichni si sdělujeme navzájem dojmy, kdosi přinesl tzv. Bílou knihu, která je proslulá fotografiemi milicionářské výzbroje vydávané Rusáky za zbraně kontrarevoluce. V poledne se koná opět jednohodinová generální stávka, k níž vyzval XIV. mimořádný sjezd KSČ, a my se scházíme na plácku za Sušárnou uhlí, kde nám náš poslanec NS z vysokozdvižné plošiny se slzami v očích vypráví, jak zrazovali prezidenta republiky od cesty do Moskvy, kam přesto ráno v 9:30 odletěl, aby přivezl domů naši unesenou vládu včetně Alexandra Dubčeka. Bojíme se o prezidenta a doufáme, že si Rusové na hrdinu CCCP nedovolí. Dozvídáme se i o zatýkání našich občanů v Praze, o zradě Šalgoviče, o Indrovi a Kolderovi.
A Československá televize stále vysílá! Zdá se nám to býti příznivým jevem, a věříme, že se vše uklidní a Rusové se sbalí a vypadnou.



Sobota 24. až pondělí 26.srpna 1968



Následují 4 další hektické dny, žijeme odporem, přemalovávají se ulice, ruší se náměstí Osvobození, či Krasnoarmejská, a nahrazují se Alexandrovou, Císařskou a Svobodovou třídou, pomalováváme hesly silnice, chodníky výlohy a ukazatelé směru ukazují jediný směr : Moskva - 6.000 km. Z rozhlasu se line, Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, a nebo Krylův Bratříček... S okupanty se nebavíme a záměrně je desinformujeme, je jim odpírána zdravotní pomoc, jídlo i obyčejná voda. Pořádáme diskusní večírky, a politicky dospíváme. Jsme hrdí na své rodiče, jaký zaujali postoj a myslíme si, že nemůžeme prohrát - čekáme na návrat vlády a prezidenta a jejich prohlášení okupantském konci.



Úterý 27.srpna 1968 - Praha



Kladenská třída a její okolí je již dva dny obsypané lidmi, kteří chtějí přivítat naší delegaci, která se vrací z moskevských jednání

Radost z návratu nemá dlouhé trvání - Odjela Československá vláda a vrátili se Brežněvovi pacholci. Všichni až na Františka Kriegla podepsali Moskevský protokol, který potvrzoval okupaci naší země a její omezenou suverenitu. Zavazoval nás k normalizaci poměrů na základě marxismu-leninismu a k realizaci řady sovětských požadavků. Stali jsme se na dlouhá léta neoficielní sovětskou republikou. Zveřejněno bylo Komuniké, po kterém nemohl být nikdo na pochybách, že jsme svůj boj prohráli.



Závěr:

Rodiče mi oznamují, že se budeme stěhovat do NSR. Otec je totiž sudetský Němec, kterému celou rodinu v pětačtyřicátém odsunuli, matka ač rodilá Češka ze zPlzně souhlasí. Raduji se, bojím se zůstat v zemi, kde se začíná projevovat opět demagogické pěstní právo silnějšího. Všichni se těšíme pryč, a to přesto, že jsme s maminkou ani neuměli německy. Rodiče měli žádost na vysídlení podanou již několik let, úřady ji pořád neřešily a několikrát jim byla dokonce zamítnuta, teď prý jí vzhledem k situaci vyhoví.

Jinak voní seno koním...

Všechno šlo najednou strašně rychle, a Vánoce už jsme slavili v novém domově, kde jsme si ale dlouho nemohli zvyknout.

Maminka se mi nedávno svěřila, že kdyby jí byl tenkrát někdo řekl, že když z Kolína nad Rýnem, kde jsme tenkrát bydleli, poleze po kolenou až na českou hranici a za to jí bude povoleno se vrátit, tak by to udělala.

Nebylo to kvůli živobytí, měli jsme všichni práci a dařilo se nám ekonomicky velmi dobře. Řeč se po pár měsících začala vrývat pod kůži a pomalu a jistě jsme zapadali. Přesto jsme strádali. Strádali jsme steskem.

Sužoval nás všechny, ten neuvěřitelný stesk, stesk po všem co bylo jen trochu české, stesk po domově, po zaplivaných hospůdkách IV. cenovky, stesk po frontách v řeznictví, na banány, stesk po vůni českých syrečků a buřtů s cibulí, stesk po kamarádech a po shánění bonů na džíny. Po vůni českých luk a sušeného sena z nich...nikdy bych nevěřila, že i to seno voní v Čechách jinak.

Také nás trápil pocit bezmoci, bezmoci, se kterou jsme se nemohli vyrovnat, protože ač jsme odjeli legálně, českoskovenské úřady nám dělali neuvěřitelné potíže s českým vízem... Žádost se musela několikrát podávat znova a stále na nás byly požadovány nové a nové nesmyslné dokumenty, než nám milostivě dovolili navštívit svou vlast.

A pak? Když nás sem konečně pustili? Rozčarování z toho, co se tu stalo s těmi všemi správnými lidičkami, kam se poděla nezištná přátelství, přejícnost a solidarita. Rok od roku to bylo horší, v poslední době už jsem měla nejen já pocit, že nejlépe bychom udělali, kdybychom hned na hranicích odevzdali svoje marky a jeli zase zpátky domů.




Hapyend?


Jsem tu, žiji tady mezi Vámi, jsem už v penzi a koupili jsme si s českým manželem v české vesnici domeček s malým hospodářstvím. Jsme konečně zase doma, ale doma se cítíme jenom za prahem našeho domku, mimo něj se tu cítíme stále cizinci.

Nejsme doma nikde, ani v Německu ani tady, nemáme vazby na ty, se kterými jak říkával jan Werich, jsme hrávali kuličky. I když se to všechno pomalu lepší, přesto už se asi nedočkáme toho konečného odpuštění a smíření, komunistická zloba se svou závistí a věčným svárem v nás zanechala vyryté hluboké brázdy, se kterými se zřejmě odebereme na věčnost.

A za to za všechno může především ten komunismus, ale i jeho rodný bratr fašismus. Nyní nastupuje islám, který si nijak nezadá se všemi těmi tupými, krutými, protilidskými a krvelačnými ideologiemi, která nás stále znova a znova ohrožují, co svět světem stojí.

Ideologie ve jménu čehokoli, ideologie které jsou stále všudypřítomné a stále útočí na všechno dobré co je v nás. Útočí na všechny, nikdo nejsme imunní, ovlivňují nás, a my se jim musíme dříve či později postavit čelem, ať chceme nebo nechceme.

A čím dříve se jim postavíme, tím méně to přinese obětí. V opačném případě nás čeká Apokalypsa, jak se po všech životních peripetiích a zkušenostech zcela oprávněně domnívám.



Rus, byl přece taky náš mírumilovný bratr, ne?



Kristina - Jižní Čechy 2008



Čtěte také:

- Normalizace

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.8 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: 21.srpen 1968 anastacia 20. 08. 2008 - 16:48