Jsem Žid a chystám se zemřít

8. září 2009 | 08.15 |
› 

DENÍK SALOMONA TAUBERA

Jmenuji se Salomon Tauber. Jsem Žid a chystám se zemřít. Rozhodl jsem se skončit svůj život, protože už nemá cenu a není už nic, co bych mohl učinit. To, co jsem ve svém životě zamýšlel, přišlo vniveč a má snaha byla marmá. Protože zlo, které jsem zažil, přetrvalo a rozbujelo, a v prach a posměch se obrátilo to, co bylo dobré. Přátelé, které jsem znal, ti, co trpěli a byli oběťmi, jsou mrtví a kolem mne jsou jen pronásledovatelé. Za denního světla vidím na ulicích jejich tváře a v noci vídám tvář své ženy Esther, která zemřela už dávno. Zůstal jsem tak dlouho naživu, protože jsem si přál splnit ještě jednu věc, jednu věc jsem chtěl ještě spatřit, a teď vím, že se to nestane.

Nechovám nenávist ani hořkost vůči Němcům, protože to jsou dobří lidé. Národy nejsou zlé, jen jednotlivci jsou zlí. Anglický filozof Burke měl pravdu, když řekl "Neznám způsob, jakým by se mohlo sestavit obvinění proti celému národu." Neexistuje kolektivní vina, protože v Bibli se píše, jak chtěl Bůh zničit Sodomu a Gomoru za zlo lidí, kteří tam žili se svými ženami a dětmi, ale jak mezi nimi byl jeden spravedlivý, a protože byl spravedlivý, byl ušetřen. Proto je vina individuální, právě tak, jako spása.

Když jsem vyšel z koncentračních táborů v Rize a Stutthofu, když jsem přežil pochod smrti do Magdeburku, když tam britští vojáci osvobodili mé tělo v dubnu 1945 a má duše zůstala v okovech, nenáviděl jsem svět. Nenáviděl jsem lidi a stromy a skály, protože se proti mně spikly a způsobily mi utrpení. A ze všeho nejvíc jsem nenáviděl Němce. Tehdy jsem šeptal, právě tak jako jsem se v minulých čtyřech letech ptal mnohokrát, proč je Pán nezahubil, každičkého muže, ženu i dítě, proč nezničil jejich města a jejich domy, proč je navždycky nesmetl z tváře země. A když to neučinil, nenáviděl jsem Ho také, volal jsem, že opustil mne a můj lid, kterému dovolil věřit, že je jeho lidem vyvoleným, a dokonce jsem říkal, že Bůh neexistuje.

Ale jak šla léta, naučil jsem se znovu milovat. Milovat stromy a skály, oblohu nad svou hlavou a řeku tekoucí kolem města, ztracené psy a kočky, plevel mezi dlažebními kostkami a děti, které přede mnou na ulici utíkají, protože jsem ošklivý. Nemám jim to za zlé. Francouzská průpovídka říká: "Rozumět všemu znamená všechno odpustit." Když člověk porozumí lidem, jejich lehko-věmosti a jejich strachu, jejich chamtivosti a jejich touze po moci, jejich nevědomosti a jejich poddajnosti vůči tomu, kdo křičí nejhlasitěji, dokáže odpustit.

Ano, dokáže odpustit i to, co spáchali. Ale nedokáže zapomenout.

Jsou lidé, jejichž zločiny přesahují porozuměni a tedy i odpuštění, a to je ta skutečná prohra. Protože existují ještě stále mezi námi, chodí po městech, pracují v kancelářích, obědvají v kantýnách, usmívají se a potřásají si ruka¬ma a slušným lidem říkají Kamerad. To, že mohou žít dál, ne jako vyvrhelové, ale jako oblíbení občané, že mohou neustále špinit celý národ svou špatností, to je skutečná prohra. A v tom jsme pochybili, vy a já, a pochybili bídně.

Nakonec, jak plynul čas, jsem zase začal milovat Boha a prosil jsem ho o odpuštění za všechno, co jsem učinil proti jeho vůli, a bylo toho hodně.

Nemohu se přesně upamatovat na datum, kdy se ten vlak konečně zastavil na nádraží. Myslím, že to bylo šest dní a sedm nocí potom, co nás zavřeli do vagónů. Najednou vlak zůstal stát a světlo ve štěrbinách stěn prozrazovalo, že venku je den. Hlava se mi točila a měl jsem závrať z únavy a zápachu.

Venku bylo slyšet výkřiky a řinčení odsunovaných závor a pak se dveře rozletěly. Bylo dobře, že jsem se neviděl – sebe kdysi oblečeného do bílé košile a vyžehlených kalhot. (Vázanka a sako už dávno spadly na zem.) Stačil pohled na ty ostatní.

Do vagónu zazářilo oslnivé světlo a lidé si přikrývali oči a ječeli bolestí. Já jsem zavřel oči, abych je ochránil, hned když jsem viděl, že se dveře otevírají. Tlak těl způsobil, že půlka z vagónu vypadla na nástupiště ve změti páchnoucího člověčenství. Já jsem byl ušetřen, protože jsem stál až vzadu a po straně dveří, které byly uprostřed. Riskoval jsem pootevření očí a vystoupil jsem na nástupiště.

Stráže SS, které vrata odsunuly, brutální lidé s podlým obličejem, řvoucí a ječící jazykem, jemuž jsem nerozuměl, couvli s výrazem odporu. Uvnitř vagónu leželo na zemi jednatřicet mužů zkroucených a propletených. Už nikdy nevstanou. Zbytek, vyhladovělý, napůl slepý, zapařený a páchnoucí, ve špinavých hadrech, se s námahou postavil na nástupiště. Jazyky jsme měli žízní přilepené k patru úst, černé a oteklé, a naše rty byly rozpraskané a vyprahlé.

Čtyřicet dalších vagónů z Berlina a osmnáct z Vídně vyvrhovalo své pasažéry na vzdálenějším nástupišti – asi polovina byly ženy a děti. Mnoho žen a většina dětí bylo nahých, pomazaných výkaly a v právě tak špatném stavu jako my. Některé ženy vyklopýtaly na světlo v náručí s neživými těly svých dětí.

Stráže běhaly nahoru a dolů po nástupišti, mlátily do deportovaných, aby se seřadili do jakéhosi šiku, než nás odvedou do města – ale do kterého města? A co to bylo za řeč, jakou ti lidé mluvili? Později jsem zjistil, že město byla Riga a že stráže SS se rekrutovaly z místních Litevců, kteří byli právě tak vášniví antisemité jako esesmani z Německa, ale s daleko nižší inteligencí, doslova zvířata v lidské podobě.

Za strážemi stála ustrašená skupina ve špinavých košilích a pracovních kalhotách. Každý z nich měl na prsou a zádech černou čtvercovou záplatu s velkým J. Byli to příslušníci zvláštního komanda z ghetta. Přivezli je, aby vyklidili z vagónů mrtvoly a zahrabali je za městem. Byli střeženi půl tuctem mužů, kteří měli také na prsou a na zádech ono J, ale měli pásku na rukávu a v rukou drželi topůrko krumpáče. To byli židovští kápové; za práci, kterou dělali, dostali lepší jídlo.

Ve stínu nádražního přístřešku stálo pár německých důstojníků SS, rozpoznatelných jen když moje oči přivykly světlu. Jeden stál opodál na bedně a s úsměvem na úzkých, ale spokojených rtech přehlížel několik tisíc lidských kostlivců, kteří vystupovali z vagónů. Černým jezdeckým bičíkem ze splétaných řemínků si poklepával na vysokou jezdeckou botu. Zelená uniforma s černými a stříbrnými blesky SS jako by mu byla šitá na míru a na pravé klopě límce měl dvojitý blesk zbraní SS. Na levé klopě hodnost kapitána.

Byl vysoký a hubený, světlý blonďák s vybledlýma modrýma očima. Později jsem se dozvěděl, že je to zapřísáhlý sadista, už teď známý pod jménem, jakým ho později nazývali Spojenci – Řezník z Rigy. To bylo mé první setkání s SS kapitánem Eduardem Roschmannem.

Historická vsuvka

V pět hodin ráno 22. června 1941 se Hitlerových 130 divizí rozdělilo na tři armádní skupiny a převalilo se přes hranice do Ruska. Za každou armádní skupinou následovaly houfy likvidačních čet SS, pověřených Hitlerem, Himmlerem a Heydrichem, aby na rozsáhlém území, které armáda obsazovala, likvidovaly komunistické komisaře a židovské osady na venkově; velké městské židovské komunity měly soustředit do ghett zřizovaných u každého většího města a připravit je na pozdější "zvláštní postup".

Klikni pro zvětšení

Armáda obsadila hlavní město Litvy Rigu 1. července 1941 a v půli července dorazilo první komando SS. První místní jednotka SD a SP sekcí SS byla v Rize zřízena 1. srpna 1941 a zahájila program likvidace, který měl Ostland (jak přejmenovali obsazené baltské státy) zbavit všech Židů.

Pak bylo v Berlíně rozhodnuto využít Rigu jako tranzitního tábora pro německé a rakouské Židy, kteří měli být vyvražděni. V roce 1938 žilo 320 000 německých Židů a 180 000 rakouských Židů. V červenci 1941 vyvezli desítky tisíc, hlavně do koncentračních táborů uvnitř Německa a Rakouska, z nejznámějších to byl Sachsenhausen, Mauthausen, Ravensbrück, Dachau, Buchenwald, Bergen-Belsen a Terezín v Čechách. Koncentrační tábory ale začínaly být přeplněné, a vzdálené a zapadlé země na východě se zdály být výborné na to, aby se dorazil zbytek. Zahájily se práce na rozšíření táborů a na nových stavbách v šesti likvidačních táborech v Osvětimi, Trebblince, Belzeku, Sobiboru, Chelmnu a Majdanku. Dokud ale nebyly dokončeny, muselo se najít místo, kde by se zavraždilo tolik, kolik jen bylo možné, a kde by se zbytek "uskladnil." Byla zvolena Riga. Mezi srpnem 1941 a 14. říjnem 1944 bylo do Rigy dopraveno téměř 200.000 výlučně německých a rakouských Židů. Osmdesát tisíc jich tam zůstalo mrtvých, 120 000 bylo odvezeno dál, do oněch šesti likvidačních táborů v jižním Polsku a 400 přežilo – polovina aby zemřela ve Stutthofu nebo na pochodu smrti do Magdeburku. Tauberův transport byl první transport z Říše do Rigy a dorazil tam v 15:45 18. srpna 1941.

Ghetto v Rize bylo integrální součástí města a původně to bylo sídlo rižských Židů. Když jsem se tam já dostal, zbylo jich už jen pár stovek. V necelých třech týdnech dohlédl Roschmann se svým zástupcem Krausem, aby většina byla dle příkazu zlikvidována.

Ghetto leželo na severním okraji města; na sever se otevírala volná krajina. Kolem jižní strany byla zeď, ostatní tři byly zajištěny ostnatým drátem. Na severní straně byla brána, jíž museli projít všichni odcházející i přicházející. Bránu střežily dvě strážní věže obsazené litevskými SS. Od této brány dolů, středem ghetta až k jižní zdi, vedla Mase Kainu Iela neboli Malá horská ulice. Vpravo od ní (když se člověk díval od jihu k severu, směrem k hlavní brá¬ně) byl Blech Platz neboli Plechové náměstí, kde se konaly selekce na popravy a také apely, výběr do skupin na otrockou práci, bičování a popravy oběšením. Uprostřed stály šibenice s osmi ocelovými háky a s oprátkami neustále se pohupujícími ve větru. Každý večer byly obsazeny nejméně šesti nešťastníky a někdy se na těch osmi hácích vystřídalo několik směn, než byl Roschmann spokojen dobře vykonanou prací.



 
 
 
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.75 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Jsem Žid a chystám se zemřít kudlanka 08. 09. 2009 - 08:21